WELSH  MOUNTAIN  PONY (velšský horský pony, sekce A)

     Přítomnost malých keltských koní byla v severním Walesu patrna již v době bronzové (1300 – 500 př.n.l.). S římskými legiemi se pak do Británie dostali berberští koně ze severní Afriky, kterými byly příležitostně připouštěny malé keltské klisny. Nejen lehkonozí berbeři se podíleli na vzniku tohoto plemene. Značný podíl krve patří též koním frízským, arabským a španělským.

     Důležitým momentem pro vznik této nejmenší sekce z velšských pony, bylo nařízení anglického krále Jindřicha VII. z r.1535, jehož účelem bylo zničit všechny poníky pod 14 pěstí (143 cm) výšky. Poníci byli považováni ze neužitečné pro armádu a tehdejší výbojná doba volala po koních, vhodných svou tělesnou stavbou a výškou k nošení těžkooděnců. Od r.1541 pak platil zákaz připouštění hřebci menšími než 15 pěstí (160 cm). Naštěstí pro Wales uniklo mnoho malých poníků do drsných kopců. Zde pak žili divoce a pod přírodním výběrem, který utvrdil jejich konstituci.

     V polovině 18.století byl vypuštěn do kopců Ruabonu (severní Wales) plnokrevný pony hřebec MERLIN (potomek Darley Arabiana). Jeho vliv na zušlechtění poníků byl mimořádný. Jeho potomci pak byli označováni jako „merllynod“ nebo „merliws“. Tento výraz se dodnes používá v severním Walesu a oficiální velšský název pro welsh mountain pony zní „merlod mynnyd“.

     V té době byli mezi farmáři ve velké oblibě hony na divoké poníky v kopcích, kteří byli chytáni do lasa, případně zahnáni do roklí přehrazených kameny, zde odchyceni, zkroceni a prodáni na trhu. Brzy si však farmáři začali uvědomovat vhodnost využití poníků v kombinaci s hovězím dobytkem a ovcemi, k vypásání rozsáhlých pastvin v kopcovitém terénu Walesu.

     V polovině 19. století začíná vzrůstat zájem o jezdecké pony pro děti. V tomto odvětví využití poníků nalezli welsh mountain pony svou budoucnost a začala se tak psát novodobá kapitola v dějinách plemen malých koní a to nejen velšského původu.

     Plemennou knihu welsh mountain pony vede The Welsh Pony and Cob Society, která vznikla v r.1901.

     Kohoutková výška hůlková je u tohoto plemene stanovena do 122 cm. Celkově musí pony působit odvážným a tvrdým dojmem a vypadat typicky poníkovsky. Barvy jsou povoleny všechny kromě strakáče. Hlava je malá, suchá, dobře nasazená a k nozdrám se zužuje. Oči jsou velké a smělé. Uši jsou dobře umístěné, malé a bystře reagující, posazené správně vysoko na hlavě, v poměru dost blízko u sebe. Nozdry má výrazné a otevřené. Čelisti a hrdlo jsou suché a jemné. Krk je dlouhý, dobře nesený a u klisen štíhlejší, zatímco u dospělých hřebců se sklonem k těžkému hřebenu.

     Plece jsou dlouhé a nazad sešikmené. Kohoutek pěkný, ale ne příliš ostrý. Ramenní kost musí být strmá, aby přední noha nestála příliš pod tělem.

     Hřbet a bedra jsou osvalená, silná a dobře na sebe navazující. Hrudník je hluboký, žebra dobře zaklenutá. Záď je dlouhá a jemná.

     Hlezenní klouby musí být velké, ploché a suché, se zřetelnými patními hroboly. Nesmějí směřovat ani ven ani dovnitř. Zadní noha nesmí být příliš ohnutá. Spěnky musí být úměrně sešikmené a dlouhé. Kopyta musí být dobře formována, tvrdá.

     Pohyb vycházející z plece je svižný, volný a rovný, poník „chňape“ kupředu. Hlezenní klouby se hodně ohýbají a zadní nohy dopadají rovně a mocně pod tělo. Pro tyto své mimořádné pohybové vlastnosti, líbivý exteriér, temperament a snadnou ovladatelnost jsou mimořádně vhodní pro malé děti, které začínají s jezdeckým sportem. Jejich využití v jezdeckých disciplínách je opravdu všestranné – excelují v drezuře, ve skocích, v soutěžích všestrannosti i v zápřeži a v jezdeckých hrách. Neodmyslitelnou součástí jejich prezentace jsou také chovatelské výstavy, které se těší ve Walesu velké oblibě a vážnosti.